Mary and Max [Mary a Max] (2009)

"Dedeček mi říkal, že děti se berou tak, že je tatínkové vytahují ze svých půllitrů. Zajímalo by mě, jestli to mají stejně i v Americe. Pijí tam totiž hodně Colu, takže je možná vytahují z plechovek od Coly. Ale ne! Je to velká hloupost, děti by tou malou dírkou neprolezly."

Animovaná podívaná, o které se dnes krátce zmíním, je netradiční z několika důvodů. Za prvé je to technika animace, kterou jste již měli možnost vidět na velkých plátnech například u filmů "Mrtvá Nevěsta" z dílny Toma Burtona nebo u jedné z příhod "Wallace a Gromita". Jedná se o animaci figurek z modelíny, které jsou snímány pomocí technologie stop motion. To v podstatě znamená, že se postavičky mezi jednotlivými snímky vždy trochu upraví, aby výsledek vypadal tak, že jsou v pohybu a vyvíjejí nějakou činnost. Všechna čest těmto pečlivým animátorům (i když si nemyslím, že by "obyčejná" animace byla nějak jednoduchá), protože takových snímků se do jedné vteřiny nasází standartně 24. A když máte film, který trvá 90 minut, tak mi to s bleskovou pomocí kalkulačky vychází na necelých 130 tisíc snímků. Ano, v dnešní době digitálních fotoaparátů už je to sice taky takový standart, který si přivezete z prodlouženého víkendu v Alpách. Ale rozdíl mezi piplavou prací animátorů a mačkáním spouště fotoaparátu pokaždé, když se něco pohne, je určitě citelný. Proto není žádným překvapením, že taková práce dostane často své zadostiučinění i na Oscarech minimálně v podobě nominace. Druhý netradiční aspekt tohoto animovaného filmu spočívá v tom, že je to spíše jenom pro dospělé. Nikoliv kvůli explicitní nahotě, ale spíše kvůli zvláštnímu a sofistikovaně naivnímu někdy až ponurému humoru. Takže komu dělá obtíže pochopení předcházející věty, tomu film nejspíš nepřinese plnohodnotný zážitek, jaký může nabídnout.

Kohout čekající na východ slunce.

Film přichází z australského kontinentu, kde vznikal pod taktovkou Adama Elliota. Tento režisér vytvořil o šest let dříve snímek, který se s "Mary a Maxem" v mnohém schoduje. Nese název "Harvie Krumpet" a obdržel v roce 2004 Oscara za nejlepší krátký animovaný film. Jelikož jsou si oba filmy v mnohých podstatných detailech podobné, přijdete částečně o překvapení, pokud se na něj podíváte dřív. Na druhou stranu to lze doporučit jako takovou návnadu na plnohodnotnou celovečerní stopáž, jelikož z Harvieho aspoň ochutnáte onen zvláštní humor a styl. Aniž byste brali v potaz podobnou animaci, tak je hned po prvních pár minutách naprosto jasné, že se jedná o dva produkty stejného tvůrce.

Jaký je rozdíl mezi tlustým Maxem a jednookou kočkou.
Žádný. Oba do všeho narazí.

Ale pojďme se podívat na hlavní snímek. Jde o příběh jednoho Američana a Australanky. Nemají spolu mnoho společného. Snad jen to, že v jejich světech platí za outsidery a nejsou dvakrát oblíbení. Jednoho dne se za drobného přispění osudu jejich cesty spojí a začne se mezi nimi budovat zvláštní přátelství. Přátelství na dálku. Přátelství dopisní. Mnohý divák, ovlivněn americkými romantickými komediemi, by očekával, že si pošlou dva dopisy, utratí životní úspory, aby se mohli setkat, zjistí, že jsou pro sebe skutečně souzeni, zasadí strom, zhasnou světlo a zplodí syna a pokud neumřeli, tak tam plodí dodnes. Ale tak to navzdory všem očekáváním nebude. Jí je pouhých osm let a on už je pokročilý třicátník. Ona je neoblíbená v třídním kolektivu a nemá žádné kamarády. On je duševně nemocný a nemá žádné kamarády. Ale oba mají jeden druhého. Aby byla propastná vzdálenost ještě zřetelnější, jsou jejich světy navíc odděleny barevným spektrem. On žije v černobílém temném New Yorku plném špíny a lidí, kteří se nestarají jeden o druhého. Ona žije v čistém  a barvami prodchnutém městečku Mount Waverley v rodinném domku na poklidné ulici. Ačkoliv byste čekali v příběhu nějaký zásadní vývoj a přechod do dalšího stádia kamarádství, tak vše táhne dopředu pouze jejich vzájemné dopisování, které skutečně hraje prim celou dobu filmu. Samozřejmě každý z nich má i svůj život, se kterým se musí vypořádat, ale vždy jsou to jen takové okrajové kulisy. Agorafobní soused, koktající kluk od vedle, kohout, který spadl z korby cestou na jatka, rybičky a jejich smrt na sto způsobů, slepá důchodkyně, která vaří výborné polívky, a spousty dalších postaviček tvoří zajímavé zpestření příběhu. Výsledkem je pozoruhodné a pěkné panoptikum, které se tvůrcům naštěstí nesesypalo na hlavu a všechny důležité osudy poctivě uzavírají, což jistě potěší leckterého diváka. A jak hlavní hrdinové stárnou, celý příběh se pomalu blíží ke konci.

Typický outsider bez FB.

To, co je na snímku nejúchvatnější, je právě onen styl ponurého humoru (to spojení se mi zkrátka líbí, ač nevím, zda to vystihuje přesně). Pro demonstraci zkusím nastínit některé scény z filmu "Harvie Krumpet", abych neměl špatný pocit z toho, že na vás chrlím spoilery. Například: "Harvie je v nemocnici, jelikož dostal rakovinu varlete. Museli mu ho amputovat. Vedle jeho postele stojí sestřička s amputovaným varletem. Během toho se do sebe zamilují." A další: "Harvie s knězem jsou na pohřbu jeho rodičů. Začíná druhá světová válka a Němci napadají Polsko. Bombardování. Oba skočí do hrobu a ukrývají se, jako by byli v zákopu. To vše za podmanivého hlasu vypravěče Geofreyho Rushe." Zkrátka a dobře, v žádném případě nečekejte komedii. Ale nějaké kouzlo to v sobě rozhodně má, ačkoliv se mi nedaří přesně pojmenovat. Abyste ho okusili i vy, budete se muset na dopisovací dobrodružství podívat sami.

Naivita osmileté holčičky spojená s pohledem na svět dospělého autisty dokázaly vytvořit velmi zvláštní atmosféru, která je cítit od první minuty do posledního titulku. Osobně jsem se s takovým specifickým stylem u filmu ještě nesetkal. K tomu všemu úchvatná animace! Takže ač snímek nabízí zážitek z mého pohledu vskutku netradiční, stále je to zážitek. Stojí za vidění. Mnoho se nenasmějete. Ale utkví v paměti.

Ať najdete pár pravých přátel na celý život,

Šojerulin <(")

The Help [Černobílý svět] (2011)

Přestože jsem vynaložil veškeré úsilí, tak se mi nevybavuje žádná vtipná hláška z tohoto filmu. Ani ho nechci shrnout v pár úvodních větách. Proto udělám radikální krok a tady vám napíšu to, o čem film není. Tak zaprvé, není to o mimozemšťanech. Není to ani o nacistech. Není to o budoucnosti. Není to ani šílené, ani praštěné. Bystré hlavy pochopily, že to  tím pádem není sci-fi komedie. Není to ani o sexu. Ale pokud snad někdo z vás dostal chuť na všechno, co film nenabídne, doporučuji vám "Iron Sky". Na závěr tohoto stručného úvodu jedno drobné upozornění. Nenechte se odradit tím, že film je černobílý. Není.

Období filmových festivalů nám pomalu bude z dálky mávat na rozloučenou a těm šťastnějším z nás zbudou vzpomínky na skvělé filmy, známé celebrity a úžasnou atmosféru. Mně třeba stále zbývá slib, který jsem si kdysi dal, totiž že se jednou na nějaký ten filmový festival také vypravím. A jelikož se mi to už tradičně podaří až příští rok, tak upínám své naděje jiné filmové události, která zvedne nejednu úspěšnou hereckou hvězdu ze židle a přiměje ji dojít na pódium a předvést krátký herecký výstup, ovšem netradičně v civilu. Samozřejmě mluvím o filmových oceněních a konkrétně o těch nejprestižnějších - Oscary. Dal jsem si totiž také slib, že se jednou na Oscary podívám živě. Bohužel nikoliv naživo. A napadlo mě tady o tom napsat, protože snímek "The Help" byl minulý rok nominován na Oscara za nejlepší film. Nakonec cenu obdržel film "Artist", o kterém, ač je to dílo němé, jsme slyšeli všichni vskutku mnoho. A proto si také dovolím napsat několik slov o "The Help", ačkoliv si nemyslím, že by film byl nějak nespravedlivě utiskovaný a zapomenutý. Naopak si myslím, že ho mnohý čtenář zná. Ale pro mě je velkým překvapením a jednou z dalších hvězd, která vystoupala na oblohu a prozářila skrz šero obyčejných filmů. A takové filmy já mám z celého srdce rád, o nich se totiž moc dobře píše, a možná ještě trochu lepší je, že se o nich většinou i hezky čte.

Píšu knihu. Bude o tom, jak píšu knihu.

Film je natočen podle stejnojmenného románu spisovatelky Katheryn Stoccket. Píše o svém rodném městě Jackson ve státě Mississippi. Příběh se odehrává kolem šedesátých let a točí se hlavně okolo černošských služebných, což byla v tehdejší době nejspíš taková základní výbava každé slušné a spořádané domácnosti. Částečně příběh vychází i z autorčiných životních zkušeností, protože sama byla takovou služebnou v dětství vychována. A jelikož jsem to nečetl, tak nevím do jaké míry to odpovídá knize, ale ať je to jakkoliv, film jako celek sám o sobě je brilantním zážitkem.

Kdopak si asi vytáhl černou Petru?

Celé se to odehrává z pohledu jedné služebné. Jmenuje se Aibileen a občas uslyšíte její hlas v úloze vypravěče. Hlavně na začátku je to velmi žádoucí a nutné, protože postav je mnoho a orientace v nich může být chvílemi oříšek. Není to jako číst Čtyřlístek, takže jsem s tím také celkem zápolil, ale do závěrečných titulků se to podaří rozlousknout. Film je zajímavý ze dvou hledisek. Jednak nabídne pohled do tehdejší doby, kdy rasová segregace ještě byla součástí učiva základní školy. Druhak nabídne pohled do tehdejší černošské komunity. Je to vlastně taková společnost, která existuje uvnitř jiné a větší společnosti, která ji odmítá akceptovat a pohrdá jí. A přitom je černošská komunita služebných založena na mnohem pravdivějších hodnotách, než společnost plná přetvářky a povrchních společenských vazeb.

Pokud má na sobě služebná uniformu, tak se stává mechanickou poslušnou postavičkou, která chová (někdy předstíraný) respekt ke svému zaměstnavateli. Ti ji v podstatě ani nevnímají. Ale scény mimo pracovní dobu, kdy jsou z doslechu všech bledých tváří, dávají filmu jinou šťávu. Vyplynou napovrch skutečné charaktery různorodých lidí, není totiž třeba nic skrývat. A konečně je vidět, že i ony mají svůj život, kterým se musí prokousat, své vlastní potřeby a zájmy. Služebné jsou tedy nuceny vypořádat se s tímto duálním životem a rozhodně ne proto, že když už byly malé, kreslily si do deníčku obrázky, jak budou sloužit bělošské rodině, která je bude ponižovat. Mít svou "rodinu" pro ně totiž může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Všechny ale mají i svou vlastní a skutečnou rodinu, která si žádá jejich pozornost a z filmu je zřetelně cítit touha po tom, aby jejich vlastní děti měly lepší život než ony. 

Byl to Bůh nebo evoluce?

K příběhu se pokusím vyjádřit stručně. Ono to totiž nějak mnoho popsat nelze. Film by se dal rozkouskovat na několik kratších epizodek, v nichž tkví jeho největší síla, ale sleduje i jeden hlavní motiv. Jde o tvorbu knihy "The Help", která má otevřít tehdejší společnosti oči a ukázat pohled na svět z perspektivy služebných. Protože má film dvě a půl hodiny, vešlo se do něho velmi mnoho příběhových linek, ale ve výsledku vůbec nepůsobí zmateně a chaoticky. Naopak. Celou dobu jsem hltal každou další scénu. Sociální téma, které film zobrazuje, je hlavním tahounem, který mu dodává energii. Vytěžil z toho maximum, té energie je pořádná porce. Je to takové emocionální tornádo, které vás téměř nenechá vydechnout. Dojímavé a vtipné zároveň. 

A dneska už se holky mohou vesele kamarádit.

Zajímavým aspektem filmu je, že tam nehrají vůbec žádnou výraznou roli muži. Vidíme pouze ženské charaktery všemožných rázů. Ženy jsou tu silné postavy, které prezentují svou domácnost, chodí na společné klubové schůze, žijí společenským životem naplno, kdežto muži nejspíš během celého filmu pracují, aby mohli svým drahým polovičkám dopřát takový luxusní život. Takže ač je jejich role velmi důležitá, ve filmu je téměř neuvidíme a vše zásadní se odehrává mezi ženami. Herecké výkony opět na jedničku podtrženou. Fifleny budete nesnášet, upřímné a chytré budete milovat. Důkazem herecké kvality budiž skutečnost, že představitelka jedné ze služebných (Minnie) dostala za svou roli Oscara.

Film mi naprosto učaroval. Je to jeden z unikátů, který dokáže hrát serenádu s vašimi emocemi. Je to precizní dílo bez slabého místa. Ukazuje citlivou tématiku bez přetvářky a falešných růžových brýlí. Působí silně. Upřímný úsměv na rtech a blištící se slza v oku. To jsem už dlouho nezažil.


Ať i vy objevíte, co ve vás je, než bude pozdě,

Šojerulin <(")

Blue Valentine (2010)

O rok dříve, než se objevil jako bezejmený řidič s kamenným pokerfacem, který vám za drobný poplatek zajistí v autě pětiminutovku, na kterou do konce života nezapomenete, si Ryan Gosling zahrál v romantickém dramatu. Tam se do morku kostí odkrývají jiné věci. Ačkoliv oproti snímku "Drive" neobsahuje žádné scény explicitního násilí, ze kterého by se vám protočil žaludek, ve svém syrovém výsledku může býti ještě děsivějším a chuť k jídlu vám jistě nenavodí.

Většinou, když sleduji nějaký typ filmu, musím na to mít vhodnou náladu. To potom dokáže velkou měrou ovlivnit celkový zážitek z filmu. Proto ač z celého svého srdce mám rád a mohou doporučit třeba "Your Highness", tak samozřejmě chápu, že to nenadchne každého zatvrzelého fanouška fantasy (aspoň ne za střízliva!), který neví, do čeho jde. Na některé filmy se zase nejde dívat sám. Jedním zářným příkladem za všechny budiž film "RRRrrrr!!!", který si své fanoušky musí hledat ve velkých smečkách, protože pouze pak jsou hlášky filmu dokonale střelené namísto nepochopitelné trapnosti, které se dočkáte, pokud se na film podíváte osamotě. Zkrátka je občas lepší vědět, co film může nabídnou a co od něj očekávat, aby člověk nepromarnil část svého času (v některých případach i peněz) a ani mu to za to nestálo.

Ruka šmátračka.

Tak u tohoto filmu to bylo jinak, naprosto jsem nevěděl, o čem to má být a co je to za styl. Jak se říká, přišel jsem k němu takzvaně jako slepý k houslím. Bohužel musím říct, že pokud bych dopředu věděl, o co ve filmu jde a jaký to je žánr, nejspíš bych si ho nikdy nepustil. V takové pozici se ocitne nejspíš čtenář téhle amatérocenze. Proto vlastně při psaní tohoto textu stojím sám proti sobě, pokud chci film doporučit. Takže je nezbytné říci, že vůbec nelituji času, který jsem s filmem strávil, rozhodně to stálo za to, byl to zajímavý zážitek v několika směrech a rád sem napíšu pár slov, protože si to snímek zaslouží.

Krátce se zmíním o názvu filmu. Sám režisér to kdesi uvedl. Film pojmenoval po albu amerického zpěváka Toma Waitse. Ten skládá většinou temné balady, které se věnují osudům různých lidí. Proto ani film nenabídne žádný komediální zážitek.

Ano, tahle to byla!

Hlavní zápletka je vcelku jednoduchá. Jedná se o takový průřez vztahem dvou lidí (Dean a Cindy). Poprvé se setkáváme, když už společně s nimi tráví svůj život i jejich desetiletá holčička. Jako tikající výbušnina se tu však skrývá nejen nějaké to trauma a tajemství z minulosti, ale také další otázky typu zda-li se ještě vůbec mají rádi a má jejich společné soužití cenu. Tato příběhově mladší polovina filmu (tedy současnost) se střídá s polovinou, ve které sledujeme Deana a Cindy, jak se poznávají. Nasazují si růžové brýle, jdou spolu na první rande, první pusa atd. Jelikož vyprávění není chronologické, tak se nám jednu chvíli nabízí scéna naprosté beznaděje a bezvýchodnosti z nefungujícího vztahu, kterou okamžitě střídá scéna první lásky, pohody a harmonie. Bohužel je film hořce pravdivý o to více bolestivý a zatrpklý. A vše pomalu graduje k naprosto skvělému finále (aspoň na tento typ filmu), po kterém vydržíte sledovat celé závěrečné titulky. Poslední scénu považuji za velmi silnou. Takové závěry skutečně zbožňuji a je to jeden z důvodů proč film vidět. Další je, jak bylo řečeno, jeho originální provedení a kontrasty, které užívá.

Tráva. Connecting people.

Dalším tradičním kladem filmu jsou parádní herci. Opět bezvadné výkony. Tentokrát nutno ocenit i práci maskérů filmových hvězd, kterým se podařilo na Ryana asi vyplácat tolik make-upu, že ve scénách ze současnosti vypadá chvílemi skutečně nevábně. Takže pokud chcete vidět Goslinga, jak si ho žádná žena nepředstavuje ani v nejhorších nočních můrách, máte další důvod pro sledování filmu. Cindy je nadějná dívka, která má před sebou slibnou budoucnost v nemocnici. Dean je oproti ní jednodušší i po stránce intelektuální a nemá potřebu se snažit a dostávat se v životě někam dál. Jak tohle drží pohromadě, se dozvíte ve filmu. Rovněž dětská herečka, která hraje jejich dcerku, předvedla na můj vkus neuvěřitelně uvěřitelný výkon. 

"Za deset let se nepoznáš."

Prožijete tedy příběh s obyčejnými lidmi, kteří mají svých starostí dost i jeden bez druhého. Uvidíte jejich mládí, nespoutanost a svěžest, která se pomalu začne měnit v děsivou dospělost a odpovědnost. Uvidíte, jak jim vztah pomalu přerůstá přes hlavu a snaží se najít, co to bylo, co je svedlo dohromady. jaké kouzlo na sobě dříve mohli vidět. Budete svědky prvních krizí. Zkrátka a dobře skrze celý film sledujete, jak vyhnívá cosi dříve krásného a voňavého a mění se to na odpornou věc, které by se štítil kdejaký naturalista. Těžko říci, jestli člověk bude mít někdy náladu na sledování takového filmu. Proto se mi vyplatilo, že jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale pokusím se vás nalákat ještě jinak. Svým způsobem mi to připomínalo film "Marley a já", který nám nabízel podobný zážitek idylky, do které se nabourá první dítě, druhé dítě, hypotéka atd. a vznikla z toho příjemná, trochu jiná komedie s ocasem hořkosti. Nicméně to nedotáhl až do "zdárného" konce, jako se to podařilo Blue Valentine. Takže pokud chcete vidět, co s vámi udělá úžasný herecký koncert v takovém dramatickém filmu, rozhodně neváhejte. Za podívání to stojí!

Ať se vám kouzlo života nikdy nevytratí,

Šojerulin <(")