Total Recall (1990, 2012)

"Ženská, kvůli tobě bych si přál mít ruce tři!"

"Vedeš si skvěle i se dvěma."

Jak titulek napovídá, dnes tu máme pod nadšeneckým drobnohledem rovnou dvě filmová díla, která spolu úzce souvisí nejenom stejným názvem. Tvrdit, že ten starší snímek je původní a ten nový je jen pouhým remakem, by asi nebylo úplně správné. Oba filmy totiž primárně vycházejí z povídky spisovatele Philipa K. Dicka nazvané "We Can Remember It For You Wholesale". I pokud jste žádnou z jeho literárních povídek nebo románů nečetli či dokonce jste nikdy neslyšeli ani jeho jméno, stejně je tu možnost, že tohoto autora znáte. Jeho ztvárnění žánru science fiction se totiž už mnohokrát objevilo na našich obrazovkách v podobě adaptace dalších jeho kousků (Blade Runner, Minority Report, 12 opic,...). Samo o sobě to není zárukou kvality. Vždy je nutné počítat s autorskou vizí režiséra, která může s výslednou podobou filmu výrazně zamíchat a nakonec z toho vznikne něco úplně jiného, než by kdy byl pan Dick s perem v ruce zamýšlel. Jelikož už je třicet let po smrti, tak už nemůže stylově mooreovsky prohlásit, že se na takovou píčovinu nikdy nepodívá.

Remake??!

Z toho důvodu mi přišlo zajímavé podívat se na oba filmy, abych mohl pozorovat, jak se projevuje ruka režisérova na filmech, které staví na stejných základech, ale výsledek je v mnoha ohledech odlišný. Než se na to podíváme, tak krátce k obsazení filmů. Starší  a možná kultovní Total Recall utočí na diváka skrz grimasy gumové tváře Arnolda Schwarzeneggera (podezřívám tvůrce filmu, že v některých scénách má tu hubu fakt gumovou, třeba když mu lezou oči z důlku), Rachel Ticotin a Sharon Stone (která už před natáčením Základního instinktu nenosila spodní prádlo aneb bystré oko při úvodní postelové scéně zkrátka nezůstane suché). Nové zpracování představuje v hlavní roli Colina Farrela, Kate Beckinsale (která už není k divákovi tak vstřícná jako Sharon Stone, co se taky dalo čekat, když na režisérské sesli sedí její manžel) a Jessica Biel nápadně připomínající Scarlett Johansson v černém vlasovém provedení.

To odbourá ranní erekci.

Přiznávám, že filmy konzumuji rychleji než knihy a povídku mám teprve rozečtenou, takže opět nemůžu zhodnotit věrnost předloze. Oba filmy ale mají styčné body v příběhu. Hlavním charakterem je Douglas Quaid, dělník z nižší sociální vrstvy (kam patří už každý  spořádaný a slušný člověk - píše se totiž rok 2084). Po nocích ho pronásledují podivné sny a během dne se mu hlavou honí vtíravý pocit nenaplněnosti, chuť stát se někým jiným, touha chopit osud do vlastních rukou a nepropadnout každodenní rutině. A v budoucnosti, kde ženy ukazují svá tři prsa na pozdrav, je možné všechno. Splnit si svůj sen mu umožní společnost Rekall, kde si trochu pohrají s mozkovým hardwarem klienta a upraví mu vzpomínky. Kvalita zaručena, i Steven Hawking by si myslel, že ještě včera ráno vyskočil z postele. Ale problémy s identitou jsou nasnadě. Od tohoto momentu už je lepší zvýšit pozornost, protože se spustí špiónský příběh, kde budete často váhat, zda je skutečný nebo jenom zdánlivý. Ve hře tu máme vymazané, přepsané a zálohované vzpomínky na sto způsobů, futurismus všude kolem nás a jeden zvrat za druhým. Zkrátka záruky, že to do konce dokoukáte.

Otevřete pusu, ať se vám můžu podívat do nosu.

Starší Total Recall je stylizován hodně mimozemsky. Z velké části se odehrává na Marsu a proto tam není nouze o mimozemské spoluobčany a nějaké ty mutanty. K dobru věci zůstali tříprsé kurtizáně tvůrci věrni i v novém filmu, ač hláška už tam není tak perverzně kouzelná jako v úvodu této amatérocenze. Vlastně se to dá na nový film vztáhnout obecně, to co bylo v Arnoldově verzi brutální nebo syrové, úchylné nebo nechutné, to už v novém filmu působí uhlazeně a vyrenderovaně, pokud to tam vůbec zůstalo. Takže celková atmosféra starého filmu je umocněna dobou, kdy vznikal. Tvůrci si tehdy onu moderní uhlazenost nemohli dovolit. A film se pravděpodobně nesnažil získat co nejmírnější hodnocení cenzorů a cíloval přímo na skupinu dospělých. A drobnost na závěr, Arnoldův rozkrok dostane zabrat mnohem víc než Colinův. Nevím proč. Možná v dnešní době kopanec do kulí nebolí tolik jako před dvaceti lety nebo nikdo nesehnal vhodného kaskadéra. Tyto okamžiky vás donutí uvěřit, že Arnie umí vytvořit na tváři i nějakou emoci.

"Where the hell are fucking Brugge?!"

Nový Total Recall baví velmi dobře a zaujal mne mnohem více jako lépe působící komplexní celek. Colin oproti Arnoldovi hraje lépe, což jste asi čekali, ale už tu chybí to kouzlo syrovosti. Rok 2084 vypadá celkem dobře, že bychom v takové budoucnosti i chtěli žít, což se nedá říct o apokalyptickém Marsu. Ten dokonce vypadl úplně, protože celý děj se odehrává na dvou koloniích na Zemi, které jsou spojeny pouze obřím potrubím, které je výstřelkem budoucnosti a nazývá se výtah. Akční scény jsou vizuálně skvělé, výprava je také úžasná a příběh se drží stejné kvalitní kostry Dickovy povídky. Nadšence potěší drobné odkazy na starší snímek, sice se neobjeví sám Terminátor, ale jsou velmi působivé a umístěny na správných místech, kde to neruší, ale potěší. Na závěr nutno dodat, že konec filmu ve mně nechal mnohem větší otazník, což bylo nejspíš záměrem obou filmů, ale tenhle to zvládl po počátkovsku dokonale.

Sečteno a podtrženo, u mě atmosféricky vyhrává starší film se svalovcem a spoustou krve, mimozemskou populací a starými efekty. Ale po stránce příběhového celku zase vítězí moderní pojetí. Za shlédnutí stojí obě. Je to jako s populární hrou DeusEx. Starý díl má prostě svoje kouzlo, kvůli kterému jsme ochotni mu odpustit na dnešní dobu "nedostatky". A ten nový díl už hraje jinou ligu, stejnou atmosféru nevytvoří, ale vypadá zkrátka skvěle. 

Ale co můžu doporučit, pokud sci-fi má vaše sympatie nebo pokud vás zaujal tento snímek, rozhodně se neváhejte podívat na jakýkoliv jiný film inspirovaný Dickovými povídkami, protože skutečně jsou zárukou aspoň určité myšlenkové konstrukce. A minimálně výše zmíněné vás zaručeně pobaví a možná vás donutí roztočit mozkové závity i po skončení titulků. Kdo ví, možná vás dokonce přimějí položit se do knih a vrátit se zpátky na stromy. To jsem přehnal... 

Jdu otevřít čtečku,

Šojerulin <(")

Perfect Sense (2011)

Dnes je mým potěšením, že vám mohu představit svůj pohled na film spolu s několika tuzemskými a zahraničními referencemi, které jsou zárukou kvalitního zážitku:

"Mrazivé a neodbytně perfektní." 

*** Premiersimo ***

"Kapesníček může být i na slzy."

♀♂♀ Ch. Sheen ♀♂♀

"Můj Milášek."

anonym z vazby

"Kulerváč."

          Šojerulin <(")

"Nejdřív se dostaví zděšení. A potom propukne záchvat hladu. Takhle přesně mizí chuťový smysl z našeho světa. Nikdo ani neměl čas dát té chorobě jméno..."

Poznali jste to správně. Není to typický vánoční proslov, který by zahřál u srdce. To jsou slova, která zazní z úst hlavní hrdinky Susan, která pracuje jako epidemioložka, a o práci  v tomto skromném katastrofickém filmu rozhodně nebude mít nouzi. Její hlas je výrazným prvkem filmu, který vám utkví v paměti. Ve spojení s dokumentárními záběry ze všech konců světa o úpadku civilizace je to opravdu děsivá kombinace. Ale začneme na začátku. 

Tak blízko a tak odcizení. Aneb lidé v šalině.

Na začátku film oslovil porotu na několika světových festivalech, kde posbíral různá ocenění (např. ve Skotsku, Philadelphii, Edinburghu,...). Porotce zaujal příběh o lásce na pozadí rozpadajícího se světového pořádku.

On, Michael - kuchař. Pohledný a energický Ewan McGregor, jehož život se točí kolem spokojených chuťových buňek zákazníků. Má skvělou práci v perfektním kolektivu. Ženy pro něj nejsou cílem, jsou pouhou cestou, jak se dostat příjemně k ránu. Jak už to bývá, osudová žena na sebe nenechá dlouho čekat a společně budou čelit novodobé světové "potopě". Světem se totiž začne šířit virus, jehož původ není znám a způsobuje lidem velmi silnou emoci a téměř okamžitě na to ztrátu smyslů. Jak se říká: "Láska viry přenáší". Takže ani naši čerstvě zamilovaní hrdinové nebudou žádnou výjimkou.

Z dovolené.

Z výše řečeného nevyplývá mnoho originálního, ale opak je pravdou. Pojetí tohoto filmu je... zkrátka zvláštní. Já to mohl srovnat s jiným (a řekl bych více známým) filmem "Contagion", který se věnuje stejnému tématu. Tam ovšem je kladen mnohem větší důraz na odborné tlachání o epidemiích a virech a příběh je roztřepen do spousty drobnějších linek. U Perfektního Smyslu je hlavním motivem ústřední dvojce. Susan, která působí chladně, a  kontrastní Michael, ze kterého vyvěrá radost ze života. Musím říct, že herecké duo funguje skvěle a je mezi nimi potřebně jiskřivá chemie. A kdo toužil od dob Casina Royale vidět bondgirl nahou, bude spokojen, protože prsa Evy Greenové si vybojovaly ve filmu celkem dost prostoru.

Vyfotíme se, jak máme ještě chuť!

Velmi silné scény jsou ty, které ukazují následky po "vymření" určitého smyslu. Vidíme vývoj lidí, kteří nacházejí v životě úplně jiné hodnoty, ke kterým nově upínají svou existenci (např. mýdlo - ovšem nikoliv na mytí!). Vtíravý pocit, že bude hůř, prostupuje každým střihem. Závěrečná scéna je jedna z nejlepších celého filmu. Působivý soundtrack jí jen přidává na neuvěřitelně romantickém a děsivém efektu zároveň. Spirituální erekce se bude mísit s husí kůží a mrazením. A když si člověk uvědomí, že závěrečné titulky vlastně vůbec neznamenají konec, možná bude ještě usínat s otevřenýma očima. 

Film působí nízkorozpočtově a o to surověji. Ukáže nám lidskou rasu, jak bojuje do poslední chvíle o své místo na slunci. Jak se přizpůsobuje novým životním podmínkám a snaží se vyhrát bitvu nad přírodou. Obzvláště děsivé jsou výše zmiňované dokumentární záběry, které apelují na cit diváka a představují svět kolem nás ve své krutosti a bezohlednosti. Původ viru je neznámý a ve vzduchu visí otázka. Můžeme si za to sami?

Suma sumárum je to film, který působí silné emoce. Kdo to má rád a v takových snímcích se vyžívá, nebude zklamán. A ten, kdo už při čtení tohoto článku cítí blížící se mdloby, nechť se těší na vánoční svátky a pohádkovou šňůru, která nás nemine.

S přáním smyslného života,

Šojerulin <(")

Stardust [Hvězdný prach] (2007)

Už první kniha o Vy-víte-kom a chlapci, který přežil, nás přesvědčivě informovala o tom, že pohádkové a kouzelné bytosti mohou v míru a pohodě existovat vedle obyčejných lidí. Knižní  a z televizního seriálu známá série "Píseň ohně a ledu" nás zase poučila v tom ohledu, že k oddělení těchto dvou odlišných dimenzí od sebe může velmi dobře posloužit... zeď. A právě film "Stardust", vycházejíc ze stejenojmenné knihy, v sobě kombinuje od každého kousek (samozřejmě, je to fantasy), ale přesto si drží svou vlastní obrovskou porci osobitosti, originality a vtipu, díky čemuž tento snímek řadím mezi největší kalibry filmového pohlazení.

A teď už se pohodlně usaďte a nechte se odvát hlasem vypravěče do světa, kde čáry a kouzla existují vedle světa "obyčejného", vlastně co by kamenem dohodil. Nahlédněte do světa, kde král kouzelné říše na smrtelném loži sděluje svou nečekanou poslední vůli, aniž by tušil, co všechno se tím dá do pohybu a jak moc tím ovlivní dění nejenom v celé magické říši, ale i události za Zdí, tedy v dobové Anglii. Pojďte se podívat do světa, kde můžete cestovat mezi nebem a zemí a kde padající hvězdy dokáží splnit nejedno tajné přání.

Toto trochu vyvrací skutečnost,
že kočky nepadají na záda.

Přestože můžeme Hvězdný prach zařadit mezi pohádky, není to taková klasika, jako byste si mohli myslet. Předně zde vyniká humorně laděná melodie příběhu a "dospělé" vtipy a situace. Přestože se setkáváme s prvky pro pohádkový příběh nepostradatelnými (s poctivostí nejdál dojdeš, dobro vítězí, pravda vítězí, láska vítězí), jsou nám představovány vždy s takovou originalitou a zabalené do hávu perfektního fantazijního  světa, že to nesnižuje kvalitu filmu ani o píď. Přes to všechno je to film vhodný také pro děti. Vzpomínám si, že když jsem viděl v útlém věku prvně Forresta Gumpa, moc se mi to líbilo, ačkoliv jsem ještě tolik nevěděl proč. Drobná podobnost tu může být s Hvězdným prachem. No a krom klasických pohádkových pouček se mohou zvídavé děti také například dozvědět, že spory o dědictví nebývají jednoduché. Málokdy vás sice jeden ze sourozenců vyhodí oknem, ale je dobré být připraven na nejhorší. A věřte tomu, že i motiv podvratných, dravých a vraždících se dědiců může být zpracován tak dokonale, že je to ve výsledku parádní zábava.

Ano, i fotka může smrdět!

Hlavním motivem je láska. Mladý hrdina Tristan Thorne je Angličan a zatím ho v životě nepotkalo žádné velké vzrušení krom házení kamenů na okna své vyvolené. Ona je ovšem vyhlášená místní krasavice, hraje se silnými zbraněmi a s muži si zahrává, takže je jasné, že její srdce nebude mít zadarmo. A když jednoho dne spadne na Zem hvězda, Tristan se neohroženě vydá pro ten nejoriginálnější svatební dar. S tím se zároveň rozpoutá dobrodružství, které mu nabídne vzrušení až přespříliš. Není totiž v pátrání po spadlé hvězdě ani zdaleka sám. Hold jiný kraj, jiný mrav. Při tomto putování tedy nebude nouze o nebezpečí, překvapení, intriky, čáry a kouzla, přátelství, nečekaná shledání, únosy, pašovaní a také samozřejmě dojde na nějaké to přeskupení hodnotových žebříčku. Celé se to pak rozmotá ve velkolepém finále (přirovnal bych to k bitvě o Helmův žleb v pěti lidech). U tohoto závěrečného souboje možná dojde na jediný moment, kdy budete trochu přivírat oči. Výkon, který předvede Mark Strong jako mrtvola, je prostě až tak oslnivě drastický. U závěrečných titulků budete určitě pozitivně naladěni a já doufám, že vám to vydrží ještě dlouho poté.

Taky jste mysleli, že ženy nemají rády,
 když se jim díváte do výstřihu. Omyl!

Film je jedna velká pastva pro diváka. Nejenom díky příběhové a vizuální stránce, ale také díky hercům. Objeví se zde například Robert de Niro v poněkud velmi netradiční roli kapitána pirátské lodi. Homosexuálního. Michelle Pfeifer hraje skvěle prohnilou, ale velmi sexy čarodějnici. Tedy hlavně v první části filmu, potom začne celkem rychle stárnout. Konec filmu naštěstí přijde dřív, než se její prsa dotknou země. A ústřední dvojice je také skvělá, ač jejich jména tak známá nejsou. V neposlední řadě musím upozornit na malou roli Rickyho Gervaise. Pokud jste ještě neměli tu čest se s ním zprostředkovaně seznámit, rozhodně tak neprodleně udělejte. Jeho politicky nekorektní a velmi útočný humor proti všem ho definuje a poslední dva ročníky Zlatých glóbů byly nezapomenutelným zážitkem právě díky tomu, že celým večerem provázel.  

Troufám si říci, že k tomuto filmu se budete vracet stejně rádi, jako to dělám já. A pokaždé vás pohladí po tváři, pošimrá v podbřišku a ukáže vám, že... 


I vy můžete mít rádi pohádky.

Šojerulin <(")

The Hurt Locker [Smrt čeká všude] (2008)

"The rush of battle is often a potent and lethal addiction, for war is a drug."

Dnes bych chtěl napsat pár řádek o filmu ze šuplíku 'válečný'. Nečekejte ale žádného Ryana, nebo Schindlera, tento kousek je spíše ze současné válečné scény a ještě k tomu pojatý, v mezích možností, originálně. Film nám dává možnost stát se svědky několika příběhů, které se odehrály v Iráku. Hlavními postavami jsou příslušníci skupiny, která se zabývá zneškodňováním výbušnin. Ale jak už je v poslední době u válečných filmů zvykem, nehledí se pouze na akční stránku věci a historická fakta, ale je zde i jakýsi pokus o pohled do hlubin vojákovy duše.

Teď ještě krátký přehled týmu, který se na počinu podílel: Režii si vzala na starost Kathryn Bigelow (K-19: The Widowmaker, Strange Days, Point Break), v hlavních rolích se představili Jeremy Renner (The Bourne Legacy, The Avengers, Mission: Impossible - Ghost Protocol), Anthony Mackie (The Adjustment Bureau) a Brian Gerahty (Jarhead). Sluší se taky podotknout, že film získal 88 ocenění a dalších 57 nominací. V této sbírce se blyští 6 Oscarů a 6 BAFTA Film award. Režisérka Kathryn Bigelow se tímto v roce 2010 stala první ženou, která získala Oscara za nejlepší režii a s těmito výsledky porazila i svého ex-manžela Jamese Camerona s jeho slavným Avatarem. Aspoň vidíte, co všechno se může stát, když pustíte ženy z kuchyně. :-)

Bylo to jako tahat bombu za ocas...

Film má samozřejmě jednoduchý válečný koncept, všichni proti několika hrdinům, náš Bomb squad, kde je jeden riskující, jeden starostlivý a jeden ufňukaný a teď se s tím všichni snaží nějak vyrovnat. Film začíná scénou, kdy se tato četa snaží zneškodnit nastraženou výbušninu, ale opodál nenápadně stojící Iráčan s mobilem v ruce zasáhne a Štábní Seržant Matt Thompson (Guy Pearce) se odebere do věčných kasáren. Do stálého počtu tří frajerů četu doplní Seržant První Třídy William James (Jeremy Renner, dále pouze James). Nakonec zde tedy máme Jamese, Seržanta JT Sanborna (Anthony Mackie, dále pouze Sanborn) a Specialistu Owena Eldridgea (Brian Gerathy, dále pouze Owen). Že vše nebude stejně jako dřív si Sanborn a Owen potvrdili hned při prvním výjezdu s novým velitelem, při kterých se ukázalo, že James je tak trochu sólista a nectí zavedené praktiky, které se snaží chránit zdraví a životy vojáků, ale místo toho se snaží dokončit úkol, nehledě na riziko, které představuje. Právě toto je v rozporu s názory Sanborna a Owena a proto nálada v týmu není ideální. A tak to jde stále dál, Sanborn je stále naštvanější, Owen vystrašenější a Jamesovi je to stále stejně jedno. A když pak jednou Jamesova potřeba stále si něco dokazovat přivede Owena do maléru, ze kterého si odnese rozdrcenou stehenní kost, všichni čekají, že si James něco uvědomí a změní svůj přístup, ale nic takového se, samozřejmě, nestane. Místo toho přijde střídání čet a všichni tři v Iráku končí a jedou domů za svými rodinami. Ale James doma nevydrží dlouho a po chvíli se dobrovolně vrací do války a zase 'stříhá drátky'.

To chce klid...

Všem je samozřejmě jasné, že Jamesovo odhodlání není způsobeno vlastní hrdostí, starostí o civilisty, nebo něčím podobným, ale že mu jde hlavně o adrenalin a jeho vlastní pocity. Někdo chce prostě válku přežít ve zdraví a někdo tam je kvůli vzrušení, které jinde nenajde. Tento film se nám snaží podat svědectví o střetu těchto dvou přístupů v týmu, který má spolupracovat.

Ještě bych závěrem chtěl zmínit skvělý střih (který byl také právem oceněn Oscarem), dodává filmu jinou dimenzi, kamera, která stále poskakuje, vás udržuje ve střehu a je to velice originální a zajímavý prvek, kterého si určitě všimnete.

Jen aby zrovna nejel vlak!

Pokud jde o obsah filmu, po stránce svědectví o válce na blízkém východě, alespoň podle mého názoru, nepřekonal výše zmíněný kousek Jarhead (který také mohu jen doporučit), ale jako celek je více 'koukatelný' a lepší. I když, koukněte se na oba a posuďte sami ;-)

Uvědomuji si, že tento film nespadá do kategorie, na kterou by chtěl cílit náš blog, ale i tak bych Vám ho rád doporučil. Je to vynikající kousek, o tom samozřejmě hovoří i vítězné statistiky. A jako každý válečný film se nabízí jako terč rýpalům, kteří mohou říct 'Ale takhle by se to nikdy nestalo.', 'Nic takového se ve válce nestává.'. Zde už je pouze na Vás, zda chcete vidět realistický film, kde se všechno odehrává přesně jako v realitě, nebo film, kde je tato realita lehce upravena, aby byla schopna více spolupracovat s příběhem a poselstvím, které se nám snaží přinést.

The Adventures of Tintin [Tintinova dobrodružství] (2011)

Příspěvky o vážných dramatech se nám tu množí celkem rychle. Ale všichni máme občas chuť naladit se na nenásilnou odpočinkovou vlnu, kdy odhodíme zbytečné starosti, dopřejeme si opojného stavu vypnutého myšlení a necháme se pouze volně unášet těmito pocity. A nakonec nás to uvnitř příjemně zahřeje. V dobách prohibice bych vám proto chtěl doporučit například tento film. Ale dnes začneme netradičně, totiž úplně na počátku.

Hergé - Jméno, u kterého to všechno začalo. Pseudonym belgického kreslíře, který od mládí snil o dobrodružství. Dobrodružství, která prožíval prostřednictvím obrázků na listech papíru. Skrz chlapce a jeho věrného psa.

Tintin - Chlapec/muž, jehož věk lze odhadovat pouze na základě jeho mladičké tváře. Jelikož o jeho rodině není nikdy žádná zmínka, lze poměrně jasně usuzovat, že ho přinesl čáp. Je to reportér a živí se dobrodružstvím, které hltá plnými doušky na vlastní kůži, a posléze ho sděluje ostatním prostřednictvím listů novinového papíru. Má inteligentního a charismatického psa Filutu. Ačkoliv to frčí, tak psík neumí mluvit.

Steven Spielberg - Muž, jenž si nepřál stát se popelářem, až jednou vyroste. Fascinovali ho hrdinové, kteří se bezhlavě vrhají do víru dobrodružství. Stvořil Indyho a zamiloval se do Tintina. Hergé se zase nejspíše zamiloval do něho, protože tvrdil, že je jediný, který může Tintina na plátně ukázat tak, jak si zaslouží. Hergé zemřel v ten samý týden, kdy se měl s režisérem sejít. Zda za to může nezdravá nedočkavost nebo zdravotní potíže, to přenechme konspiračním spekulantům. Důležité bylo, že jeho ovdovělá manželka sdílela stejný názor jako on a žádná právní překážka nebránila tomu, aby tento film mohl vzniknout. To bylo v roce 1983. Tintin vznikl o 28 let později a mezitím se do party přidal i Peter Jackson, shodou náhod také milovník komiksů o Tintinovi a navíc ve volném čase ředitel Středozemě. A my můžeme sledovat, jak to vypadá, když si dva velcí režiséři plní své sny. Nevím, jestli budu chtít být u toho, až se někdo rozhodne zfilmovat tenhle pohádkový námět, ale Tintina jsem si milerád vychutnal. A ač to nebyl kasovní trhák a mohlo by se zdát, že zde se jeho příběh ukončí, tak se nejspíš dočkáme pokračování. A víte proč? Protože si to kluci slíbili. A v takovém případě jdou peníze stranou.

Stručný exkurz do procesu vznikání filmu máme za sebou, přidám jenom pár drobností. Posluchači-labužníci určitě ocení účast hlasů Daniela Craiga a Andyho Serkise v hlavních rolích. Animace je nejenom vizuálně opravdu krásná, ale také v některých případech celkem realistická a na vysoké úrovni. Chvílemi klidně můžete nabýt dojmu, že sledujete film hraný.

Muži v černém II (dva).

K ději toho mnoho prozrazovat tradičně nebudu, protože u takového dobrodružného žánru je hlavním tahounem právě pocit napětí a zvědavosti. Zajímá vás, co se bude skrývat za dalším rohem za záhadu a tajemství. Vystavěn je tento snímek dokonale. Na začátku nasednete a rozjedete se občas až šílenou rychlostí všemožných eskapád a postupně zjišťujete, že než se stačíte vzpamatovat z poslední dějové kličky, tak už zase uháníte do další zběsilé scény. Tato přímočará struktura je narušena jedním retrospektivním příběhem, který je vyprávěn tak elegantně, že nastavené tempo vlastně vůbec nepoleví. Celé to vlastně působí jako jízda na horské dráze. Nezbývá mnoho času na přemýšlení, pouze se oddaně držíte bezpečnostního zábradlí a snažíte se pochytit všechno kolem, než bude celé té parády konec. A vystoupíte, jenom abyste si uvědomili, že už si vlastně nemůžete ani vzpomenout, jestli bylo víc zatáček doprava nebo doleva. Zkrátka filmem doslova prosvištíte. V tomto případě máte ale slušnou šanci, že se u toho příjemně zasmějete. Humorných scén je dost a i když nebudete mít oči plné slz, tak to dodává příjemné atmosféře filmu ještě lahodnější příchuť. 

Pro Tintinovy vlasy by kapitánská čepice byla jako dělaná!

Osobně jsem komiksy ani předchozí filmové případně seriálové zpracování Tintina moc neznal (krom pár dílů seriálu z doby, kdy jsem ještě dokázal vstát na ranní pohádkovou vlnu v televizi). Vlastně jsem věděl, že má zrzavé vlasy a psa. Film naštěstí zafunguje v tomto ohledu dokonale a hned na začátku vás stručně seznámí s postavami a vztahy mezi nimi. Pokud patříte k fanouškům komiksů, tak se dočkáte všech svých oblíbených hrdinů. Dalším důvodem, proč film vidět, je bezesporu přístup režiséra. Jelikož se jednalo o výjimečný projekt, který pro něho má osobní rozměr, tak je z každého drobného detailu znát, že si Tintina skutečně vypiplal a rozhýčkal ke svému obrazu dokonalosti.

Já legenda.

Film je natočen tak, aby se na něj mohli podívat i menší děti, takže vraždy jsou uskutečněny téměř bez krve. A když už se pár kapek objeví, tak pouze jako dějově významná skutečnost. Dokonce mám dojem, že ani záporné a naprosto vedlejší postavy (obecně tzv. "poskoci") zde neumírají. Pokud padají v letadle, stihnou vyskočit s padákem. Pokud padají volným pádem vstříc tvrdému asfaltu, zachrání je projíždějící náklaďák. Podobná naivita provází celý snímek. Pokud tedy někdo hledá realistickou podívanou, tak tohle nebude to pravé ořechové. Zde je potřeba nadhled a chuť nechat se Tintinem vést.

Šílené dobrodružství je v některých scénách sice nepřehledné, ale působí vizuálně úchvatně. Pokud budete mít někdy chuť zažít tuhle zběsilou jízdu plnou tajemství, legend a dávných prokletí, tak se potom podělte o své dojmy. Je to příjemná oddychovka, která rozhodně nemůže urazit. Jestli jste i vy milovníky dobrodružství a výprava za pokladem je vaším tajným snem, tak se budete bavit. 

Ať si i vy jednou "natočíte svého Tintina",

Šojerulin <(")

The Machinist [Mechanik] (2004)

"How do you wake up from a nightmare, if you are not asleep?"

Deset nominací a deset ocenění na kontě tohoto snímku, většinou s visačkou 'nejlepší herec', režíroval Brad Anderson, který je proslulý spíše svou seriálovou tvorbou (Fringe, Boardwalk Empire). A oním nejlepším hercem není nikdo jiný než Christian Bale (The Fighter, The Dark knight). Christian je známý především tím, že neváhá hazardovat se svým zdravím, jen aby ze své role vymáčkl, co to dá. Především on je základním kamenem úspěchu tohoto počinu. Ale nebudeme předbíhat a pojďme se na to podívat pěkně od začátku.

Trevor Reznik (Christian Bale) je hlavním charakterem, mechanikem, ve velké výrobní dílně plné soustruhů, fréz a jiných obráběcích strojů. Jeho největším problémem je nespavost, která ho sužuje poslední rok. Člověk potřebuje snít, a když nemůže snít ve spánku, tak začne snít, i když je vzhůru. Náš Trevor se dostává do stavu, kdy už ani neví, zda bdí, či spí. Nedostatek spánku huntuje jeho tělo fyzicky a jeho mysl začíná pomalu šílet. Do děje se dostáváme v momentě, kdy by se za jeho postavu nemusela stydět kdejaká profesionální anorektička a je zralý na pár sezení u psychiatra.

A titul kulturisty v kategorii do 30-ti kilogramů
získává...

Trevorův sociální život obsahuje jen několik osob, prostitutku, která je mu osobou nejbližší a s kterou má vřelejší vztah, než by se na obchodní vztah slušelo. Často spolu přemítají o tom, že Stevie (Jennifer Jason Leigh) opustí svou pracovní pozici a společně s Trevorem se někde usadí. Dále tu máme pracovní kolektiv z dílny, kde je Trevor poněkud méně oblíbeným, hlavně kvůli svému podivínskému chování.

Jednoho dne, při čištění stroje, se stane neštěstí. Jednomu z kolegů utrhne stroj ruku v lokti. A s čištěním mu nepomáhal nikdo jiný než Trevor. Jeho vina to nebyla, ale jeho pověst v dílně se tímto moc nezlepšila.

Krátce po této tragické události začne Trevor vídat muže jménem Ivan (John Sharian), o kterém nikdy nikdo neslyšel, ale Trevor ho potkává doslova na každém rohu. Vysedává s ním v baru, usmívá se na fotkách jeho přátel, ale nikdo jiný ho nevidí. Trevor, soustředěný na Ivana, se dostává do další nepříjemné situace, avšak tentokrát má být v objetí neštěstí právě on sám. Na poslední chvíli ho však zachrání kolega, ale on i tak podléhá stihomamu a za nešťastnou náhodou vidí snahu o pomstu ze strany bývalých kamarádů.

Je to zombie, nebo zase jenom zrcadlo?

A stále je zde Ivan. Trevor se rozhodne zjistit za každou cenu, co je to za tajemný přízrak. A zde přicházíme k překvapivému rozluzlení. Ivan je Trevor, tedy o rok zpátky, kdy udělal něco, za co na sebe rozhodně nemohl být pyšný. Rozhodl se věc neřešit a ututlat, ale jeho svědomí na věc mělo jiný názor a právě proto mu nedovolilo usnout po celý uplynulý rok.

Film patří k mým oblíbeným, podobná tematika a styl vyprávění příběhu se mi obzvláště líbí. Vzhledem k výbornému výkonu hlavního herce je opravdu škoda, že tento film poněkud zapadl. Proto budu rád, když snímek zhlédnete i vy a podělíte se o své dojmy ;-)

Flashbacks of a Fool [Temné vzpomínky] (2008)

"Když jsem byl ještě dítě, myslel jsem si, že být statečný znamená převzít vedení. Že mít sen a jít si za ním životem potřebuje odvahu. Ale jediná věc, pro kterou odvahu potřebujete, je zůstat na místě."

Britské, téměř dvouhodinové drama je ukázkovým příkladem one man show. Baillie Walsh, v tomto případě scénárista i režisér v jedné osobě, toho na triku předtím moc neměl a moc nového také nestihl. Celé to spíš působí jako nástroj pro přiživení slávy Daniela Craiga mezi dvěma bondovkama. Ale odložme teď předsudky stranou a pojďme se podívat, o čem tento snímek vlastně je.

Příběh se odehrává ve dvou rovinách, současné a vzpomínkové. Začínáme v té současné. Vyhasínající filmová hvězda Joe Scot (Daniel Craig) si užívá život plný lehkých žen, tvrdého chlastu a dlouhých lajn. Spolu s jeho slávou ho zřejmě opustila i žena a společnost mu teď dělá pouze jeho hospodyně.

Ze stereotypu ho vytrhne až telefonát od jeho matky, která mu sdělí, že jeho nejlepší kamarád z dětství, Boots, zemřel. Na nic nečeká, popadne lahev a o chvíli později upadá do deliria. A divákům se naskytne pohled do jeho temných vzpomínek.

Taky si doma visíte na stěně?

Ocitáme se v pobřežní vesničce, kde stojí pohromadě jen několik málo domků, všichni se mezi sebou znají a pravidelně se navštěvují. Mladý Joe je velmi atraktivní chlapec a tak na něho má zálusk nejen místní kráska Ruth, ale i sousedka Evelyn, která je poněkud staršího data, ale o Joea má stejný zájem.

Mladá Ruth ale nemá zájem se o Joea s kýmkoli přetahovat, a tak dá přednost právě kamarádu Bootsovi. Evelyn s Joem pokračují ve svém románku, ale nestíhají u toho hlídat i Evelyninu dceru Jane, která v důsledku toho náhle a tragicky zemře. Tato událost samozřejmě otřese celou vesničkou, ale nejvíc právě Joem, který si smrt nevinného dítěte dává za vinu. Jediné východisko vidí v opuštění místa a to také brzy udělá.

Opět se probouzíme v současnosti, kdy se Joe vydá zpět do rodné vsi hledat smíření sama se sebou. A toho se mu také dostane.

Běžný outfit

Na to, jak silný příběh film má, se celou dobu tak nějak nic neděje, dvouhodinová stopáž je zkrátka moc a místy se děj hodně nepříjemně vleče. Úspěch však vidím v nastínění dobové atmosféry, která voní levnými cigaretami a zní elpíčkami Davida Bowieho. Dobře čitelné jsou také pohnuté osudy většiny postav, kde za sebou každý táhne nějaké to zavazadlo.

U tohoto filmu lze pochopit, proč se na svět dostal bez velké reklamy a pravděpodobně nebude útočit na Top 10 žebříčky. Ale pokud Vás zaujal, pusťte si ho, třeba se Vám zalíbí více než mně ;)

Road to Perdition [Cesta do zatracení] (2002)

"A man of honor always pays his debts... and keeps his word."

Tentokrát bych rád napsal pár slov o úžasném Oscarovém snímku, od jehož uvedení letos uběhlo právě deset let. Oscara si tenkrát zasloužil svým scénářem, o který se postaral Conrad L. Hall (American beauty, Cool hand Luke). Toto dílo bylo zároveň posledním počinem pana Halla, který se nedožil Oscarové nominace, ani slavného triumfu. Tento snímek mu byl také po zásluze věnován.

Včetně výše zmiňovaného Oscara je na kontě Cesty celkem úctyhodných 54 nominací a z toho 21 ocenění, ze kterých můžeme jmenovat třeba BAFTA za scénář.

Výslednou kvalitu podporuje také hvězdný zástup herců, jako jsou Tom Hanks, Paul Newman, Jude Law, nebo tenkrát ještě méně známý Daniel Craig. Již samotné přečtení těchto několika jmen přislibuje pěknou podívanou a tu Vám mohu slíbit i já.

Cože si to říkal o mém klobouku?

Onen slavný příběh se točí kolem nájemného vraha Michaela Sullivana (Tom Hanks) a jeho rodin. Tedy jeho skutečné rodiny, dvou synů a manželky a jeho mafiánské rodiny, kde zastává pozici pravé ruky hlavního kmotra a vyřizuje pro něho špinavou práci. Vše funguje jednoduše, všichni se tváří šťastně a nikdo si na nic nestěžuje. Prostě taková idyla uprostřed spousty špinavých obchodů, pašovaného alkoholu a chladnokrevných vražd.

Soudržnost a loajalita uvnitř společenství začne být testována až když Sullivanova dítka začnou zajímat o tatínkovo zaměstnání. Akce 'Vezmi dítě do práce' v té době ještě nebyla tak rozšířená, tak se Michael Jr. rozhodl vzít věci do svých rukou a schová se v autě, zrovna když jede tatínek na noční šichtu. Na místě se pak ukryje tak, že má dobrý výhled na celé dějiště výslechu končícího mozkem na podlaze, což ho trochu rozruší. To má za následek vyzrazení jeho skrýše a tatínek se svým komplicem ho najdou. Proběhne očekávaný rozhovor v duchu 'tohle je chlapská záležitost, o které se v mateřské školce nemluví' a zdá se, že incident nebude mít dalšího pokračování. Stejný názor však nezastává John Rooney (Paul Newman), hlava celé mafiánské rodiny a nevlastní otec Michaela Sr., který do domu Sullivanových pošle pár svých lidí. Než se do celé věci stihne zapojit Michael, zůstane mezi živými pouze jeho syn. Oba poněkud ve spěchu opustí město a začnou osnovat odplatu.

Starému Rooneymu samozřejmě budou škodit tam, kde ho to bude bolet nejvíce, tedy v jeho náprsní tašce. O tom je vlastně celá další etapa filmu, duo Michael & Michael plení Rooneyho trezory v menších bankách a když se naskytne příležitost, nepohrdnou ani krevní mstou na některém z bývalých kolegů. Jsme svědky utužujícího se vztahu mezi otcem a synem, který nebýval vždy ideální, ale současné podmínky a bolest v srdcích oba dva stmeluje.

A když se pak zdá, že se všemi je zúčtováno, a že kufr auta se proměnil v dostačující pokladničku mají oba, jako každý správný kultovní odpadlík, chuť se usadit a žít život zase jako dřív, tedy alespoň tak, jak to okolnosti umožní. Jenže právě zde se dostáváme k jádru pudla, nemůžete jen tak rozpoutat válku a pak se najednou uklidit do ústraní a čekat, že vám to jen tak projde. Může se třeba stát, že některý z nájemných vrahů, kteří na vás dostali zálohu budou chtít svůj melouch i dokončit. A to se taky stane. Působivá závěrečná scéna, při které se Michael Sr. kouká z okna nového domu na rozvlněnou hladinu mořského zálivu, malý Michael si hraje někde na pláži a vše tak nějak smrdí tou pravou idylou je dotažena k dokonalosti. Bystřejším divákům dojde, že se teď musí něco stát. A režisér pak nechá onu scénu na plátně ještě dlouho. Dokud to nedojde i těm méně bystrým divákům. A pak ještě déle, dokud to nedojde opravdu všem. No, a pak se to stane a jdou titulky.

Oscarový příběh samozřejmě není takto jednoduchý a přímočarý, toto je pouze základní děj, ve skutečnosti je obohacen o množství souvislostí, intrik a pohnutých charakterů vedlejších postav. Ale na to už se podívejte sami ;-)

Je to filmový klenot z každého úhlu pohledu, ale, podle mého skromného názoru, není na tomto filmu nejlepší zrovna jeho scénář, ale je to strhující atmosféra. Řekl bych to asi takto, všichni víme, že ponurá, tajemná atmosféra se obyčejně navozuje potemnělou scénou a líně se převalující hustou mlhou. Ale u tohoto filmu mám pocit, že i bez mlhy a za pravého poledne by Vám po zádech běhal stejný mráz.

The Next Three Days [Tři dny ke svobodě] (2010)

Tento film, postavený na klasickém prison-break konceptu, se na filmová plátna dostal v roce 2010. Scénář pochází z pera samotného Paula Haggise, kterého proslavily především snímky Crash (2004), Casino Royale (2006) a skvělé drama Million dollar baby (2004). Z této skladby titulů je tedy vidět, že Haggis, který se zde posadil i na režisérskou židli, není žádným nováčkem v násilném filmovém světě, a už to se dá pokládat za příslib dobrého počinu.

V hlavních rolích se můžete těšit na Russella Crowea, Elizabeth Banks, které snad není potřeba blíže představovat. A pokud ano, klikněte si na odkaz ;) Ve vedlejší roli mě potěšil Jason Beghe, kterého znám z amerického seriálu Californication jako vzorového alkoholika.

Film Vás vhodí do děje svižně, hned na začátku na začátku přijde zatčení Lary (manželky Johna) za vraždu své nadřízené. O moc víc toho divák neví a tak mu nezbývá, než věřit její nevinné tvářičce a za vším vidět justiční omyl. A samozřejmě to není jinak. Pokusy o odvolání a zákonné cesty, jak dostat manželku z vězení jsou ve filmu vzaty hodně rychle, takže valná část jeho 133 minutové stopáže zůstane na to, na co se nejvíc těšíme.

Stanu se guvernérem a povolím sex
při návštěvách, co ty na to?

John se setkává s mužem, který z lochu utekl již několikrát a postupně vymýšlí plán, jak dostat svou drahou polovičku zpět. Je zde vidět určitá snaha tvůrců šokovat, jak přístupné obyčejným lidem je něco takového zosnovat. John je pouhým učitelem a to, co mu s jeho projektem pomáhá je pouze youtube a jeho odhodlání. Samozřejmě, že jeho plán je natolik průstřelný, aby ve filmu bylo dost prostoru pro napínavé okamžiky, ale dost dokonalý na to, aby se během únosu ještě stíhal starat o svého synka a každý zádrhel s přehledem vyřešil.

Mami, opravdu jsem jenom uklouzl ve sprše!

Od filmu samozřejmě nelze očekávat extrémní originalitu, protože na tomto poli už bylo své vybojováno dávno (a o zbytek se postaral ten potetovaný chlapík ze seriálu), ale rozhodně se nejedná o špatný kus. Zpracování bylo postupně šperkováno drobnostmi, které diváka potěší. Například na Laře bylo znát, že barva na vlasy se ve vězeňské kantýně neshání snadno a žehlička také není na každé cele. Russell je zase tak nějak podezřelý už od pohledu a hlavně umí perfektně hrát.

Snímek se mi celkově líbil, mohu doporučit, pokud se při sledování filmu chcete naučit základy bumpingu, nebo otevírat auta tenisovým míčkem.

Mary and Max [Mary a Max] (2009)

"Dedeček mi říkal, že děti se berou tak, že je tatínkové vytahují ze svých půllitrů. Zajímalo by mě, jestli to mají stejně i v Americe. Pijí tam totiž hodně Colu, takže je možná vytahují z plechovek od Coly. Ale ne! Je to velká hloupost, děti by tou malou dírkou neprolezly."

Animovaná podívaná, o které se dnes krátce zmíním, je netradiční z několika důvodů. Za prvé je to technika animace, kterou jste již měli možnost vidět na velkých plátnech například u filmů "Mrtvá Nevěsta" z dílny Toma Burtona nebo u jedné z příhod "Wallace a Gromita". Jedná se o animaci figurek z modelíny, které jsou snímány pomocí technologie stop motion. To v podstatě znamená, že se postavičky mezi jednotlivými snímky vždy trochu upraví, aby výsledek vypadal tak, že jsou v pohybu a vyvíjejí nějakou činnost. Všechna čest těmto pečlivým animátorům (i když si nemyslím, že by "obyčejná" animace byla nějak jednoduchá), protože takových snímků se do jedné vteřiny nasází standartně 24. A když máte film, který trvá 90 minut, tak mi to s bleskovou pomocí kalkulačky vychází na necelých 130 tisíc snímků. Ano, v dnešní době digitálních fotoaparátů už je to sice taky takový standart, který si přivezete z prodlouženého víkendu v Alpách. Ale rozdíl mezi piplavou prací animátorů a mačkáním spouště fotoaparátu pokaždé, když se něco pohne, je určitě citelný. Proto není žádným překvapením, že taková práce dostane často své zadostiučinění i na Oscarech minimálně v podobě nominace. Druhý netradiční aspekt tohoto animovaného filmu spočívá v tom, že je to spíše jenom pro dospělé. Nikoliv kvůli explicitní nahotě, ale spíše kvůli zvláštnímu a sofistikovaně naivnímu někdy až ponurému humoru. Takže komu dělá obtíže pochopení předcházející věty, tomu film nejspíš nepřinese plnohodnotný zážitek, jaký může nabídnout.

Kohout čekající na východ slunce.

Film přichází z australského kontinentu, kde vznikal pod taktovkou Adama Elliota. Tento režisér vytvořil o šest let dříve snímek, který se s "Mary a Maxem" v mnohém schoduje. Nese název "Harvie Krumpet" a obdržel v roce 2004 Oscara za nejlepší krátký animovaný film. Jelikož jsou si oba filmy v mnohých podstatných detailech podobné, přijdete částečně o překvapení, pokud se na něj podíváte dřív. Na druhou stranu to lze doporučit jako takovou návnadu na plnohodnotnou celovečerní stopáž, jelikož z Harvieho aspoň ochutnáte onen zvláštní humor a styl. Aniž byste brali v potaz podobnou animaci, tak je hned po prvních pár minutách naprosto jasné, že se jedná o dva produkty stejného tvůrce.

Jaký je rozdíl mezi tlustým Maxem a jednookou kočkou.
Žádný. Oba do všeho narazí.

Ale pojďme se podívat na hlavní snímek. Jde o příběh jednoho Američana a Australanky. Nemají spolu mnoho společného. Snad jen to, že v jejich světech platí za outsidery a nejsou dvakrát oblíbení. Jednoho dne se za drobného přispění osudu jejich cesty spojí a začne se mezi nimi budovat zvláštní přátelství. Přátelství na dálku. Přátelství dopisní. Mnohý divák, ovlivněn americkými romantickými komediemi, by očekával, že si pošlou dva dopisy, utratí životní úspory, aby se mohli setkat, zjistí, že jsou pro sebe skutečně souzeni, zasadí strom, zhasnou světlo a zplodí syna a pokud neumřeli, tak tam plodí dodnes. Ale tak to navzdory všem očekáváním nebude. Jí je pouhých osm let a on už je pokročilý třicátník. Ona je neoblíbená v třídním kolektivu a nemá žádné kamarády. On je duševně nemocný a nemá žádné kamarády. Ale oba mají jeden druhého. Aby byla propastná vzdálenost ještě zřetelnější, jsou jejich světy navíc odděleny barevným spektrem. On žije v černobílém temném New Yorku plném špíny a lidí, kteří se nestarají jeden o druhého. Ona žije v čistém  a barvami prodchnutém městečku Mount Waverley v rodinném domku na poklidné ulici. Ačkoliv byste čekali v příběhu nějaký zásadní vývoj a přechod do dalšího stádia kamarádství, tak vše táhne dopředu pouze jejich vzájemné dopisování, které skutečně hraje prim celou dobu filmu. Samozřejmě každý z nich má i svůj život, se kterým se musí vypořádat, ale vždy jsou to jen takové okrajové kulisy. Agorafobní soused, koktající kluk od vedle, kohout, který spadl z korby cestou na jatka, rybičky a jejich smrt na sto způsobů, slepá důchodkyně, která vaří výborné polívky, a spousty dalších postaviček tvoří zajímavé zpestření příběhu. Výsledkem je pozoruhodné a pěkné panoptikum, které se tvůrcům naštěstí nesesypalo na hlavu a všechny důležité osudy poctivě uzavírají, což jistě potěší leckterého diváka. A jak hlavní hrdinové stárnou, celý příběh se pomalu blíží ke konci.

Typický outsider bez FB.

To, co je na snímku nejúchvatnější, je právě onen styl ponurého humoru (to spojení se mi zkrátka líbí, ač nevím, zda to vystihuje přesně). Pro demonstraci zkusím nastínit některé scény z filmu "Harvie Krumpet", abych neměl špatný pocit z toho, že na vás chrlím spoilery. Například: "Harvie je v nemocnici, jelikož dostal rakovinu varlete. Museli mu ho amputovat. Vedle jeho postele stojí sestřička s amputovaným varletem. Během toho se do sebe zamilují." A další: "Harvie s knězem jsou na pohřbu jeho rodičů. Začíná druhá světová válka a Němci napadají Polsko. Bombardování. Oba skočí do hrobu a ukrývají se, jako by byli v zákopu. To vše za podmanivého hlasu vypravěče Geofreyho Rushe." Zkrátka a dobře, v žádném případě nečekejte komedii. Ale nějaké kouzlo to v sobě rozhodně má, ačkoliv se mi nedaří přesně pojmenovat. Abyste ho okusili i vy, budete se muset na dopisovací dobrodružství podívat sami.

Naivita osmileté holčičky spojená s pohledem na svět dospělého autisty dokázaly vytvořit velmi zvláštní atmosféru, která je cítit od první minuty do posledního titulku. Osobně jsem se s takovým specifickým stylem u filmu ještě nesetkal. K tomu všemu úchvatná animace! Takže ač snímek nabízí zážitek z mého pohledu vskutku netradiční, stále je to zážitek. Stojí za vidění. Mnoho se nenasmějete. Ale utkví v paměti.

Ať najdete pár pravých přátel na celý život,

Šojerulin <(")

The Help [Černobílý svět] (2011)

Přestože jsem vynaložil veškeré úsilí, tak se mi nevybavuje žádná vtipná hláška z tohoto filmu. Ani ho nechci shrnout v pár úvodních větách. Proto udělám radikální krok a tady vám napíšu to, o čem film není. Tak zaprvé, není to o mimozemšťanech. Není to ani o nacistech. Není to o budoucnosti. Není to ani šílené, ani praštěné. Bystré hlavy pochopily, že to  tím pádem není sci-fi komedie. Není to ani o sexu. Ale pokud snad někdo z vás dostal chuť na všechno, co film nenabídne, doporučuji vám "Iron Sky". Na závěr tohoto stručného úvodu jedno drobné upozornění. Nenechte se odradit tím, že film je černobílý. Není.

Období filmových festivalů nám pomalu bude z dálky mávat na rozloučenou a těm šťastnějším z nás zbudou vzpomínky na skvělé filmy, známé celebrity a úžasnou atmosféru. Mně třeba stále zbývá slib, který jsem si kdysi dal, totiž že se jednou na nějaký ten filmový festival také vypravím. A jelikož se mi to už tradičně podaří až příští rok, tak upínám své naděje jiné filmové události, která zvedne nejednu úspěšnou hereckou hvězdu ze židle a přiměje ji dojít na pódium a předvést krátký herecký výstup, ovšem netradičně v civilu. Samozřejmě mluvím o filmových oceněních a konkrétně o těch nejprestižnějších - Oscary. Dal jsem si totiž také slib, že se jednou na Oscary podívám živě. Bohužel nikoliv naživo. A napadlo mě tady o tom napsat, protože snímek "The Help" byl minulý rok nominován na Oscara za nejlepší film. Nakonec cenu obdržel film "Artist", o kterém, ač je to dílo němé, jsme slyšeli všichni vskutku mnoho. A proto si také dovolím napsat několik slov o "The Help", ačkoliv si nemyslím, že by film byl nějak nespravedlivě utiskovaný a zapomenutý. Naopak si myslím, že ho mnohý čtenář zná. Ale pro mě je velkým překvapením a jednou z dalších hvězd, která vystoupala na oblohu a prozářila skrz šero obyčejných filmů. A takové filmy já mám z celého srdce rád, o nich se totiž moc dobře píše, a možná ještě trochu lepší je, že se o nich většinou i hezky čte.

Píšu knihu. Bude o tom, jak píšu knihu.

Film je natočen podle stejnojmenného románu spisovatelky Katheryn Stoccket. Píše o svém rodném městě Jackson ve státě Mississippi. Příběh se odehrává kolem šedesátých let a točí se hlavně okolo černošských služebných, což byla v tehdejší době nejspíš taková základní výbava každé slušné a spořádané domácnosti. Částečně příběh vychází i z autorčiných životních zkušeností, protože sama byla takovou služebnou v dětství vychována. A jelikož jsem to nečetl, tak nevím do jaké míry to odpovídá knize, ale ať je to jakkoliv, film jako celek sám o sobě je brilantním zážitkem.

Kdopak si asi vytáhl černou Petru?

Celé se to odehrává z pohledu jedné služebné. Jmenuje se Aibileen a občas uslyšíte její hlas v úloze vypravěče. Hlavně na začátku je to velmi žádoucí a nutné, protože postav je mnoho a orientace v nich může být chvílemi oříšek. Není to jako číst Čtyřlístek, takže jsem s tím také celkem zápolil, ale do závěrečných titulků se to podaří rozlousknout. Film je zajímavý ze dvou hledisek. Jednak nabídne pohled do tehdejší doby, kdy rasová segregace ještě byla součástí učiva základní školy. Druhak nabídne pohled do tehdejší černošské komunity. Je to vlastně taková společnost, která existuje uvnitř jiné a větší společnosti, která ji odmítá akceptovat a pohrdá jí. A přitom je černošská komunita služebných založena na mnohem pravdivějších hodnotách, než společnost plná přetvářky a povrchních společenských vazeb.

Pokud má na sobě služebná uniformu, tak se stává mechanickou poslušnou postavičkou, která chová (někdy předstíraný) respekt ke svému zaměstnavateli. Ti ji v podstatě ani nevnímají. Ale scény mimo pracovní dobu, kdy jsou z doslechu všech bledých tváří, dávají filmu jinou šťávu. Vyplynou napovrch skutečné charaktery různorodých lidí, není totiž třeba nic skrývat. A konečně je vidět, že i ony mají svůj život, kterým se musí prokousat, své vlastní potřeby a zájmy. Služebné jsou tedy nuceny vypořádat se s tímto duálním životem a rozhodně ne proto, že když už byly malé, kreslily si do deníčku obrázky, jak budou sloužit bělošské rodině, která je bude ponižovat. Mít svou "rodinu" pro ně totiž může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Všechny ale mají i svou vlastní a skutečnou rodinu, která si žádá jejich pozornost a z filmu je zřetelně cítit touha po tom, aby jejich vlastní děti měly lepší život než ony. 

Byl to Bůh nebo evoluce?

K příběhu se pokusím vyjádřit stručně. Ono to totiž nějak mnoho popsat nelze. Film by se dal rozkouskovat na několik kratších epizodek, v nichž tkví jeho největší síla, ale sleduje i jeden hlavní motiv. Jde o tvorbu knihy "The Help", která má otevřít tehdejší společnosti oči a ukázat pohled na svět z perspektivy služebných. Protože má film dvě a půl hodiny, vešlo se do něho velmi mnoho příběhových linek, ale ve výsledku vůbec nepůsobí zmateně a chaoticky. Naopak. Celou dobu jsem hltal každou další scénu. Sociální téma, které film zobrazuje, je hlavním tahounem, který mu dodává energii. Vytěžil z toho maximum, té energie je pořádná porce. Je to takové emocionální tornádo, které vás téměř nenechá vydechnout. Dojímavé a vtipné zároveň. 

A dneska už se holky mohou vesele kamarádit.

Zajímavým aspektem filmu je, že tam nehrají vůbec žádnou výraznou roli muži. Vidíme pouze ženské charaktery všemožných rázů. Ženy jsou tu silné postavy, které prezentují svou domácnost, chodí na společné klubové schůze, žijí společenským životem naplno, kdežto muži nejspíš během celého filmu pracují, aby mohli svým drahým polovičkám dopřát takový luxusní život. Takže ač je jejich role velmi důležitá, ve filmu je téměř neuvidíme a vše zásadní se odehrává mezi ženami. Herecké výkony opět na jedničku podtrženou. Fifleny budete nesnášet, upřímné a chytré budete milovat. Důkazem herecké kvality budiž skutečnost, že představitelka jedné ze služebných (Minnie) dostala za svou roli Oscara.

Film mi naprosto učaroval. Je to jeden z unikátů, který dokáže hrát serenádu s vašimi emocemi. Je to precizní dílo bez slabého místa. Ukazuje citlivou tématiku bez přetvářky a falešných růžových brýlí. Působí silně. Upřímný úsměv na rtech a blištící se slza v oku. To jsem už dlouho nezažil.


Ať i vy objevíte, co ve vás je, než bude pozdě,

Šojerulin <(")